Hrad se jmenoval Trosky již od svého vzniku a název
převzal podle pojmenování skalního útvaru, na němž byl postaven. Poprvé se
uvádí v r. 1396 v přídomku Čeňka z Vartemberka „z Trosek" . Ten
byl zřejmě zakladatelem hradu, to znamená, že jeho počátky spadají do druhé
poloviny 14. století. Vartemberkové drželi v severních (Čechách rozsáhlé statky
na Jičínsku, Turnovsku, v oblasti ]ablonného v Podještědí, Mimoně a mnozí z
nich se významně podíleli na politickém dění své doby. Čeněk vlastnil Bydžovsko,
Vysoké Veseli a kraj na severozápad od Jičína. Zřejmě zde neměl dost pevné
sídlo, a proto si postavil hrad Trosky. Na počátku 90. let 14. století však
finanční těžkosti přinutily Čeňka k tomu, že celé panství s Troskami postoupil
králi Václavovi IV. Od něho je získal Ota z Bergova, který se tu uvádí již
v r. 1399. Ota, velmi aktivní činitel panské opozice proti králi Václavovi
IV., se zúčastnil všech akcí proti němu a měl podíl na králově zajetí. Když
se Václavův bratr Zikmund zmocnil vlády v Čechách, pověřil Otu spolu s dalšími
třemi pány správou země. I Otův syn, Ota mladší z Bergova, stál na straně Zikmundově,
byl věrným katolíkem, avšak pro vlastní obohacení neváhal v r. 1415 sáhnout
po církevním majetku kláštera v Opatovicích nad Labem.
V době husitského revolučního hnutí
stál Ota na straně Zikmundově a Trosky se staly jedním z míst, odkud lužická
města a šlechta dostávaly čerstvé a včasné zprávy o pohybech husitských vojsk.
A tak stejně jako z Kosti, Kumburka, Frýdštejna,
Bezdězu, Ralska a jiných hradů vyjížděli během dlouhých válečných let nejednou
poslové z Trosek se zprávami do Žitavy, Budyšína, Zhořelce, aby včas varovali
před husitským nebezpečím. Na Trosky však přijížděli zase poslové z Lužice
se vzkazy Otovi a jeho šlechtickým druhům z okolí, kteří se u něho scházeli
k rokování, jako například v r. 1428. Přesto, že se Trosky staly hrozbou husitům,
zůstal hrad v držení Otově a nebyl husity dobyt. Stejně jako ke Kosti pojí
se i k Troskám pověst o jejich dobývání Žižkou. Schaller a Sommer ve svých
místopisných dílech uvádějí shodně, že Žižka na jaře 1424 při svém tažení na
Turnovsko Trosky dobýval, přičemž vyhořela věž Baba, ale posádka na Panně se
ubránila. Věrohodnými písemnými prameny však tato událost doložena není. Možná,
že tu lidová tradice přirkla Žižkovi události, které se podle F. M. Bartoše
udály 13. června 1428, kdy podle jím citovaného breviáře přeloučského vyhořely
Trosky až na opevnění na Panně. Když se zpráva o tom roznesla, oblehl hrad
sirotčí hejtman Jan Kralovec. O výsledku této akce však prameny mlčí.
V neklidných časech po Lipanech se Trosek
zradou zmocnil pověstný zemský škůdce Kryštof Šof z Helfenburka a jeho společník
Švejkar. Stalo se to v r. 1438 či 1439 a Ota mladší z Bergova byl při tom
zajat. Svého majetku se zase ujal teprve v r. 1444; r. 1440 byly sice Trosky
spolu s Valdštejnem obleženy
vojsky východočeského a boleslavského landfrídu, ale na rozdíl od Valdštejna -
se je asi nepodařilo dobýt. V této době se v písemných pramenech objevuje vedle
Oty i jeho syn Jan z Bergova, který bojoval v bitvě u Lipan (1434) po boku
Prokopa Holého proti panskému vojsku a byl tam spolu s Janem Roháčem zajat.
Cesty těchto dvou mužů se však potom navždy rozešly. Roháčova vedla k hrdinnému
boji na Siónu, Jan z Bergova se vrátil k rodinnému majetku zděděnému po otci
Otovi mladším z Bergova, zapřisáhlém odpůrci husitů. Patřila mu panství Trosky, Zbiroh a
Chlumec. Jan byl stoupencem Jiřího z Poděbrad a účastnil se činně politického
dění v jeho táboře. Protože neměl dědice, postupoval na konci života některé
části svého majetku na vyrovnání dluhů svým věřitelům a dalším feudálům a samotné
Trosky prodal r. 1455 s celým panstvím Janu Zajíci z Házmburka, pánu na Kosti.
Touto
koupí vytvořil Jan Zajíc významné a takřka celistvé území, opírající se o pevné
hrady Kost,
Trosky, Hrubou Skálu a Návarov.
Začlenění Trosek do tohoto komplexu házmburských držav znamenalo pro ně ztrátu
dominantního postavení, které jim náleželo za pánů z Bergova. V odboji panské
jednoty proti Jiřímu z Poděbrad byl Jan Zajíc z Házmburka jedním z jeho předních
odpůrců, i když ho v r. 1458 spolu s jinými pány volil za krále. Za své odpadnutí
od Jiřího získal od uherského krále Matyáše Korvína hodnost nejvyššího kancléře,
což byl ovšem jen pomyslný titul, protože v Čechách pevně vládl Jiří. Je přirozené,
že král nemohl nechat tuto zradu bez trestu, a proto v r. 1467 oblehl hrad
Kost a donutil Jana Zajíce k příměří. To však netrvalo dlouho, a proto
v r. 1469 královské vojsko podniklo rozsáhlou akci, při níž oblehlo házmburské
hrady Kost, Trosky, Hrubou
Skálu a Návarov. Jen Kost se ubránila
včasným uzavřením příměří, ostatní hrady byly poděbradským vojskem dobyty.
Stalo se tak ještě dříve, než zasáhlo do boje slezské vojsko mířící sem od
Žitavy, které došlo již na Kopaninu u Jablonce nad Nisou. Do jaké míry obléhání
a dobývání poškodily Trosky, není z pramenů známo. Zůstaly jedním z házmburských
hradů po celou dobu, kdy tento rod držel kostecké panství, tj. do r. 1497,
pak přešly na Jana ze Šelmberka (do r. 1508), Jindřicha ze Šelmberka (do r.
1524), Jana z Biberštejna na Frýdlantě a jeho bratra Kryštofa, jímž tento významný
severočeský rod v r. 1551 vymřel. Po krátkém mezidobí, kdy Trosky drželi Lobkovicové,
koupil panství Kost i s Troskami v r. 1559 Jindřich ze Smiřic a připojil je
k panství Hrubé
Skále.
Trosky se již nikdy nestaly trvalým
sídlem vrchnosti, přestaly jím ostatně být již v druhé polovině 15. století
- a spojením s velkým dominiem Smiřických se trosecké panství dostalo do
komplexu jejich prosperujících držav, který vybudovali postupně Jindřich,
Zikmund a Albrecht Jan Smiřický, po jehož smrti byly všechny
statky pobělohorskými vítézi konfiskovány. Získal je Albrecht z Valdštejna,
který v hospodářské politice Smiřických pokračoval až do své smrti v r. 1634.
Po celou tuto dobu byly Trosky nanejvýš sídlem některého z podřízených úředníků
vrchnostenské správy skalského (hruboskalského) panství. Jeho součástí zůstaly
Trosky i po Valdštejnově smrti, kdy připadly jeho synovci Maxmiliánovi z Valdštejna.
Za třicetileté války se staleté hradby
Trosek staly ještě několikrát pevností - v r. 1639, když se hradu zmocnili
Švédové, v r. 1640, když je odtud vytlačovali císařští, a pak v I. 1642,
1645 a 1648, kdy je opět drželi Švédové. Všichni tito dočasní páni Trosek
věnovali pozornost spíše údržbě obranných částí hradu než interiérů. Tam
se naopak uplatňovala bezohledně ruka žoldnéřských obyvatelů hradních komnat.
Po vypálení hradu císařským vojskem, které odtud v r. 1648 vypudilo Švédy,
se v osudech hradu pomalu naplňovala sudba skrytá v jeho jménu a z někdejšího
nedobytného hradu se pomalu stávaly trosky. Když je v r. 1681 navštívil Bohuslav
Balbín, byla podle jeho mínění podstatná část hradu ještě schopna opravy
a záchrany, ale na to v té době nikdo nepomýšlel. Valdštejnové, jimž tehdy
Trosky patřily, potřebovali peníze jinde, a tak po celé století o hrad, kromě
občasných návštěvníků, nikdo nejevil zájem.
Teprve na počátku 19. století se Trosky
dočkaly. Romantismus se svým obdivem k tajuplným hradním zříceninám nemohl
nechat bez povšimnutí jejich bizarní ruiny, a tak se stávaly stále častěji
cílem básníků, spisovatelů, vlasteneckých milovníků a ctitelů dávné české
minulosti, ale zejména malířů, pro něž skýtaly Trosky a celý Český ráj nepřeberné
množství výtvarných námětů. Romantické záliby sdílel i nový majitel hruboskalského
panství a Trosek (od r. 1821) Jan Lexa z Aehrenthalu, který dal provést na
Troskách některé stavební úpravy, jež umožňovaly snadnější přístup k hradu.
Jeho plány však nebyly dovedeny do konce, takže se na celkovém vzhledu Trosek
mnoho nezměnilo. I tak však zůstaly nejvýraznější dominantou Českého ráje,
opředenou pověstmi a navštěvovanou každoročně desetitisíci návštěvníky.