Kam na výlet, Vaše turistické tipy na výlet

V údolí Divoké Orlice, při silnici I/14 a železniční trati č.021, v jihovýchodní části okresu Rychnov nad Kněžnou (asi 12 km), na hranicích s okresem Ústí nad Orlicí (rozhraní Hradeckého a Pardubického kraje) se nacházejí městečko Potštejn a osada Brná. Jsou zmiňována již r.1287. V druhé polovině18. století byl již Potštejn známé a vyhledávané letovisko. O jeho propagaci se zasloužil především dr. Urban Jarník profesor UK a potštejnský rodák. Mezi známé rodáky patří i spisovatel Vladimír Thiele.
I v současné době má však Potštejn svým návštěvníkům co nabídnout: od krásných přírodních scenéri až po různé sportovní a společenské akce. Za návštěvu stojí například Potštejnská pouť, která se koná vždy v polovině května, nebo koncerty a jiné aktivity "na Vochtánce", v poslední době časté a hojně navštěvované. Nejvyhledávanější jsou však stále trosky hradu.

Na konci 13. století prováděli na popud panovníka někteří významní šlechtici kolonizaci dosud neobydlených končin pohraničních hvozdů království. Kolonizátor v takto přidělené oblasti, kterou poté obvykle dostal v léno, zakládal hrady, města a vesnice. V oblasti Orlických hor prováděli kolonizační činnost členové původně západočeského rozrodu Drslaviců. To platí i o hradu Potštejn, který si postavil Půta z Potštejna před rokem 1287, kdy je hrad zmiňován v pramenech, na výrazném strmém kopci nad levým břehem Divoké Orlice. Jak bylo při takovém novém založení časté, dostal nový hrad jméno po rodovém hradu Potštejn nedaleko Žinkov na Plzeňsku
Další zmínka o hradu se objevila až v roce 1311, když byl za krátké a chaotické vlády krále Jindřicha Korutanského ve sporech pánů s pražskými měšťany zabit Procek z Potštejna. Prockův syn Mikuláš z Potštejna ze msty zavraždil bohatého a vlivného měšťana Peregrina Puše, za což byl z rozkazu krále Jana Lucemburského uvězněn a r. 1312 potupně pokutován. Za bojů o českou korunu mezi Janem Lucemburským a rakouským vévodou Fridrichem Sličným se Mikuláš z Potštejna r. 1317 připojil k protivníkům českého krále. Později Mikuláš mstil domnělou křivdu, napadal statky králových stoupenců a přepadal německé kupecké karavany.
Moravský markrabí a správce země Karel vytáhl r. 1338 proti Mikulášovi, dobyl jeho hrad Choceň a řadu dalších tvrzí. Mikuláš se královské moci pokořil, vzápětí však své výboje obnovil. V nové vojenské výpravě r. 1339 Karel po devítinedělním obléhání Potštejn dobyl a hrad pobořil. Mikuláš zahynul pod troskami podkopané věže. Obnova hradu byla zakázána a proto si Mikulášovi potomci postavili na sousedním vrchu hrad Velešov.

Podobu původního drslavického hradu neznáme. Po dobytí vojsky markrabího Karla byl pobořen a jeho zbytky pohltily pozdější přestavby. Zaujímal zřejmě pouze vrchol hory, tedy přibližně prostor dnešního hradního paláce. Věž, pod jejímiž troskami zahynul Mikuláš z Potštejna se nacházela snad někde v místech dnešní 5. brány.

Ačkoliv veškeré odbojníkovo zboží mělo být konfiskováno, vrátil Karel r. 1341 většinu potštejnského panství Mikulášovým dědicům, Karlem byly zkonfiskovány pouze hrady Potštejn a Choceň. Vzhledem k nesmírnému strategickému významu Potštejna v systému tehdejší zemské obrany Karel IV. hrad v l. 1355-9 obnovil (už v roce 1360 se připomíná hradní kaple, která bývala jednou z posledních budovaných staveb). R. 1355 jmenoval potštejnským purkrabím příslušníka panského stavu Půtu z Častolovic. V r. 1356 koupil Karel IV. od Jana z Potštejna celé panství a r. 1358 od Jana z Vartemberka a Veselí blíže neznámá práva k Potštejnu. V této listině je také první zmínka o městečku Potštejně, tehdy zvanému Potštejnek.

Nejstarší dnes patrné zbytky zástavby jádra lze spojovat s výstavbou za vlády Karla IV. Rovnou stranu jeho zhruba polookrouhlého obrysu zaujal palác sevřený nejspíše mezi dvěma čtyřhrannými věžovitými objekty. Celek obíhal parkán.
Karlovskou fázi hradu tak lze, pokud můžeme na základě nedostatečných informací soudit, zařadit mezi ostatní stavby tohoto panovníka. Její palác se nejspíše typově blížil palácům na Radyni a Kašperku.

V dalších letech se Potštejn již připomíná jako královské zboží v držení různých zástavních pánů. Okolo l. 1371 - 1376 to byl opavský kníže Bolek, po něm leslavský biskup Jan, dále knížata opolská Bolek, Jindřich, Bernard, Ladislav a těšínský kníže Přemek. V l. 1390-97 král Václav IV. vyplatil hrad ze zástavy.
Vykoupený Potštejn Václav IV. postoupil r. 1395 Jindřichu Lacembokovi z Chlumu a v r. 1398 moravskému markraběti Prokopovi. Za něj byl hrad bezvýsledně dobýván vojsky panské jednoty. Po Prokopově smrti vrátil Václav IV. Potštejn opět Jindřichu Lacembokovi z Chlumu. V l. 1410-25 byl hrad v držení královny Žofie, manželky Václava IV., po jejíž smrti r. 1425 připadl králi Zikmundovi.
Za husitských válek byl Potštejn od r. 1427 zápisným zbožím Půty mladšího z Častolovic. Půta byl nepřítelem husitů, kteří r. 1432 hrad půl roku obléhali. Po smrti Půty mladšího z Častolovic spravovala panství vdova po Půtovi starším Anna, rozená kněžna osvětimská. Ta pak prodala všechny državy Hynku Krušinovi z Lichtemburka, který je na Potštejně poprvé připomínán r. 1422. Jeho syn Vilém Krušina r. 1454 postoupil všechny zděděné statky Jiřímu z Poděbrad.

Král Jiří zastavil Potštejn náhradou za Kolín husitskému knězi Bedřichu ze Strážnice, který zde r. 1459 zemřel. R. 1472 zdědil Potštejn Jiříkův syn Boček z Kunštátu a po jeho smrti r. 1476 knížata minsterberská bratři Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší, zvaný Hynek. Práva na Potštejn byla postupně přenechána knížeti Jindřichu staršímu, který jej ještě před r. 1478 postoupil své matce královně Johance, která jej ihned zastavila svému hofmistru Hynkovi z Valdštejna. V následujících letech 1483-7 vládl Potštejnskem opět kníže Jindřich Minsterberský, který však r. 1488 opět hrad zastavil, tentokrát Mikuláši Hrdému z Klokočova. Okolo r. 1495 byl kníže Jindřich nucen pro své dluhy panství prodat. Na doporučení krále Vladislava II. jej koupil jako dědičný majetek Vilém z Pernštejna.

Za pánů z Pernštejna plnil hrad nejen funkci obranného a správního střediska panství, ale stal se především reprezentačním sídlem renesančních velmožů. Po Vilémovi z Pernštejna zdědil r. 1521 Potštejn jeho syn Vojtěch. Po jeho smrti r. 1534 získal hrad jeho bratr Jan z Pernštejna. Za jeho i Vojtěchovy vlády nacházeli na pernštejnských statcích útočiště čeští bratři, kteří však byli z Potštejna r. 1547 vypuzeni Janovým synem Jaroslavem z Pernštejna. V jeho majetku zůstal Potštejn až do r. 1556, kdy jej musel pro dluhy prodat falckraběti rýnskému, knížeti bavorskému, arcibiskupu solnohradskému a biskupu pasovskému Arnoštovi, který ohromné potštejnské panství rozdělil na 5 dílů a postupně rozprodal.

Právě do doby pernštejnské lze (na rozdíl od dosavadních představ) podle nejnovějších poznatků zařadit všechny součásti komplikovanějšího vnějšího opevnění. Tehdy byl vystavěn zejména již třetí hradební okruh, jehož součástí se staly i čtyři dovnitř otevřené bašty, tři polookrouhlé (dvě na vstupní severovýchodní straně, jedna na straně západní) a jedna nepravidelná.

Na jižní straně vybíhá třetí hradební okruh do velké prostory, který sloužila ke shromažďování a vycviku hradní posádky. Svojí rozlohou mohla posloužit i jako tábořiště větší vojenské jednotky, podobně jako tomu bylo na hradě Kunětické hora. Také je možné, že v těchto místech existoval mohutný torion, velká patrová dělostřelecká bašta. Dnes je v těchto místech vstup do barokní kaple sv. Schodů a poslední kaplička křížové cesty.
Součástí tohoto okruhu byla i do obrysu hradu zatažená dvoupatrová věžová dnes 4. brána, dodnes nejlépe zachovaný objekt. V jejím průjezdu byla vpravo strážnice, vlevo další místnost, ve které je dnes malá expozice z dějin hradu. Nad obloukem vstupního průčelí je reliéf s pernštejnským erbem. V ohybu hradby za touto bránou je dnes dřevěná stavba pokladny a stánku s občerstvením.

Další, již čtvrtý hradební okruh byl založen na valu před okružním příkopem. Tvořila ho tenká, spíše symbolická, v podstatě kontreskarpová zeď. V pravidelném rozestupu ho zpevňovalo osm drobných, téměř čtvercových baštiček.

Nejzajímavější částí nového opevnění se stal typický pernštejnský koridor vybíhající téměř 150 metrů na jihovýchod před hrad a prostupující mezi hradebními okruhy až ke čtvrté bráně. Z jeho zdiva jsou dnes patrné pouze reliéfní zbytky výrazně nepřevyšující úroveň okolního terénu. Klíčovým objektem dělostřelecké obrany se stal bollwerk druhé brány, který zajišťoval vstupní stranu. Bolwerk sám zřejmě sloužil jako příkop chránící druhou bránu. Sama druhá brána byla věžovitým objektem s padacím mostem s hlavním průjezdem a brankou pro pěší. Zdivo brány se zachovalo do úrovni průjezdu. Dochovala se také část oblouku nádvorního portálu jasně viditelná na obr. C002-2.
Koridor dále pokračoval mezi třetím a čtvrtým hradebním okruhem směrem na západ, ke čtvrté bráně. Ještě před ní se příchozímu postavila do cesty jednoduchá hradba s kulisovou třetí bránou kolmo přepažující koridor. Vpravo od ní směrem do příkopu vybíhal úzký krček, na jehož konci dodnes stojí zbytky další zajímavé stavby - hluboké okrouhlé studniční věže, jakou můžeme nalézt například na hradě Karlštejn. Ta se ve zdivu dochovala do výše okolného terénu, kterou převyšují pouze zbytky opěrných pilířů. Příchod ke studni byl zabezpečen pomocí kryté chodby.

Kromě obvodového opevnění se intenzivně stavělo i v samotném jádře, které bylo obestavěno dalšími palácovými křídly po celém svém obvodu, při jejichž stavnbě se již mísily prvky gotické a renesanční architektury. Názornou ukázkou je křídlo vpravo od 6. brány, kde můžeme vidět nad gotickým hrotitým vstupním portálem již renesanční okno (obr. C002-22). Ani tyto nové stavby však zřejmě nepostačovaly a tak bylo jádro na severní straně rozšířeno o stavbu přiloženou ke starému paláci směrem do parkánu. V parkánu vzniklo dlouhé, zřejmě provozní křídlo. Všechny starší brány byly nově přestavěny.

Pernštejnské opevnění je zajímavým spojením prvků různé kvality. Jeho hlavní okruh rozhodně nepatřil k nejpokrokovějším dobovým řešením a systém obrany, který umožňoval, měl k aktivitě dost daleko. Na rozdí od patrně mladších pernštejnských staveb na Kunětické Hoře, Pardubicích či Chlumci nad Cidlinou stále náleží k době tápavého hledání nejúčinnější obrany proti palbě obléhacího dělostřelectva. Praktická využitelnost vnějšího hradebního okruhu je dosti diskutabilní, čtverhranné baštičky nelze považovat za hodnotné obranné objekty v dělostřelecky vedeném boji. Celý okruh tak musel mít spíše pomocnou funkci.
Mimořádně zajímavý, málo poznaný a doceněný je naopak hlavní obranný dělostřelecký objekt na přístupu do hradu - bollwerkovitý komplex druhé brány. Koridor se slabými zdmi měl nejspíše především oddálit prvý kontakt s nepřítelem co nejdále od hradního jádra.
Perštejnské opevnění Potštejna patří mezi zajímavé, nikoliv však nejkvalitnější dobové realizace. Jeho nesporné nedostatky do značné míry vyvažovalapříhodná poloha na strmé osamělé kupě.

Jeden díl svého majetku s hradem Potštejnem prodal Jaroslav z Pernštejna r. 1558 Václavu Hrzánovi z Harasova a na Jenštejně. Po jeho smrti r. 1570 vládl Potštejnskem za nezletilého sirotka Adama Šťastného Hrzána z Harasova poručník Mikuláš z Vildštejna. Adama Šťastný se značně zadlužil, když koncem 16. století na Potštejně prováděl poslední stavební úpravy spolu s kamenickou a malířskou výzdobou. Byl také posledním majitelem, který na hradě sídlil. Po jeho smrti r. 1598 držela Potštejn jeho dcera Anna Kateřina, které byl hrad pro dluhy prodán císařskému plukovníkovi Kašparu Grambovi.


Po jeho smrti r. 1633 držela jeho panství jeho žena Magdalena Grambová. Ještě r. 1635, při dělení pozůstalosti po Kašparu Grambovi, konstatuje zápis, že hrad je obyvatelný a v dobrém stavu. Potom ale přestal být nepohodlný hrad sídlem vrchnosti a vzhledem k pokroku ve válečnictví již nevyhovoval ani jako pevnost.

Sňatkem s Františkou Magdalenou Grambovou získal Potštejn r. 1666 Václav Záruba z Hustířan. Zárubové drželi hrad do r. 1746, kdy jej Alžběta Zárubová prodala hraběti francouzskému původu Janu Ludvíkovi Harbuvalovi-Chamaré.

Jan Ludvík Harbuval zřídil v Potštejně plátenickou manufakturu a tkalcovskou školu. Po jeho smrti r. 1764 se ujal potštejnského statku jeho mladší syn Jan Antonín, který na potštejnském panství ne příliš úspěšně rozvíjel textilní podnikání svého otce. Do dějin všk vstoupil, když na základě gotického nápisu vytesaného do kamenného kvádru na východním nároží paláce hledal legendární poklad Mikuláše z Potštejna. Při svém mnoho let trvajícím hledání doslova provrtal celý hradní vrch sítí chodeb. Jediným výsledkem však bylo několik drobných kovových předmětů ze 16. a 17. století (mimo jiné pečetidlo města Potštejna) a plán podzemních chodeb hradu. Jeho neúspěšné snahy popsal ve své novele "Poklad" i Alois Jirásek. V roce 1984 natočil režisér Zdeněk Troška na motivy této novely film "Poklad hraběte Chamaré" ve hvězdném obsazení s Blankou Bohdanovou, Eduardem Cupákem, Tomášem Hanákem, Michaleou Kuklovou a dalšími.

Podzemní chodby hraběte Jana Antonína silně narušily statiku již tak chatrných zřícenin hradu. Když dala roku 1766 hraběnka Anna Barbora Harbuval-Chamaré vestavět do trosek paláce Karla IV. rokokový kostelík sv. Jana Nepomuckého. Vzápětí po jeho dokončení se začaly nepříznivě projevovat důsledky zlatokopeckých snah a tak musel být kostel po několika letech opuštěn. Socha jeho patrona byla přenesena do kaple Božího hrobu (zvané také Svatých schodů), nově založené v jižním svahu jádra. Na ploše bývalého shromáždiště hradní posádky také končila křížová cesta vedoucí z městečka pod hradem. Hraběnka Anna Barbora nabídla kapli k obývání kapucínským mnichům doufaje, že se kaple stane poutním místem. Když však jeden z nich opustil místo i s ostatky svatých, rezignovala hraběnka ze svého úmyslu.

R. 1851 získal Potštejn sňatkem s Alžbětou Harbuvalovou Prokop Dobřenský svobodný pán z Dobřenic. Posledním majitelem Potštejna byl jeho pravnuk František Jindřich hrabě Dobřenský z Dobřenic, který hrad za první republiky pronajal Klubu českých turistů. V jeho majetku zůstal Potštejn až do r. 1945, kdy mu byl přes vlastenectví projevené za okupace (např. podpisem prohlášení české šlechty v letech 1938 a 1939 či odmítnutím německé státní příslušnosti) státem zkonfiskován. Hrabě František Jindřich zemřel roku 1978 v emigraci ve švýcarské Asconě. jeho synové Václav Antonín (*1943) a Hendrik Otmar (*1946) žijí v zahraničí a jsou rytíři řádu Maltézských rytířů. Hendrik Otmar má dcery Giadu Elenu (*1977) a Amber Eugenii (*1980) a syny Antonína Radslava (*1984) a Dominika Otakara (*1987) V literatuře není uvedena žádná zmínka o tom, že by potomci hraběte Františka Jindřicha vznesi restituční nároky na navrácení Potštejna.
Hrad je dosud v majetku státu, respektive obce Potštejn.

Hrad Potštejn, Lázeňská 93, 517 43 Potštejn
Tel. 494 546 812

40,-Kč